Bazální stimulace, pojetí konceptu

In: FRIEDLOVÁ, K. Bazální stimulace, pojetí konceptu. Sborník Multioborové, interdisciplinární a mezinárodní kooperace v ošetřovatelství. Olomouc: 2002, s. 80 – 83. ISBN 80-247-0536-2

 

Prof. Dr. Andreas Fröhlich začal v roce 1975 v Rehabilitačním centru Westpfalz/Landstuhl rozvíjet koncept podporující rozvoj schopností u těžce postižených dětí. Převážně se zabýval podporou sensorické komunikace (Fröhlich, 1998). Se zdravotní sestrou Christel Bienstein modifikovali společně tento koncept pro ošetřovatelskou péči. Po dlouhodobém společném úsilí dalšího rozvoje tohoto konceptu mnoha kolegy a kolegyněmi z ošetřovatelské praxe máme nyní k dispozici takovou formu konceptu Bazální stimulace®, která je velmi dobře integrovatelná do každodenní ošetřovatelské péče. To znamená, že ošetřující volí takové ošetřovatelské intervence, které zohledňují koncept bazální stimulace a individualitu pacienta. Máme v rukou dílo, které nám umožňuje stylizovat kulturu kontaktu mezi lidmi s těžkým zdravotním postižením a jejich okolím. Okolím rozumím všechny, kteří přijdou s tímto člověkem do styku.Lidé v kritických životních situacích potřebují komunikační kulturu, jejímž základem je kvalitní ošetřovatelská péče.Nejnáročnějším úkolem ošetřovatelské péče je pochopit potřeby pacienta, poznat a porozumět jeho stylu komunikace a na základě toho mu poskytnout prostor pro orientaci, jistotu a další rozvoj jeho osobnosti. Na nemocné a jakkoli postižené musí ošetřující nahlížet jako na osobnosti, nezávisle na jejich postižení a aktuálním tělesném, mentálním nebo duševním stavu. Taková ošetřovatelská péče, která umožní pacientovi integraci do současného života s maximálním přihlédnutím a využitím jeho dřívějších životních návyků a zkušeností a navíc akceptuje jeho budoucí životní potřeby, je péče vysoce profesionální, kvalitní a humánní.

Při poskytování takovéto ošetřovatelské péče je ale zřejmé, že příbuzní postižených musí být zapojeni do péče. Je nutné vytvořit „mosty“ mezi postiženými a jejich rodinou, přáteli, sousedy a dále je i udržet (Buchholz a kol., 2001). Taková to spojení se nevytvoří sama, je na ošetřujících, aby byli při jejich budování oporou a spolutvůrci.Ta pracoviště, která s konceptem Bazální stimulace® pracují jsou nucena změnit kulturu práce a komunikace. Ošetřující mění také své kompetence ve vztahu k pacientům a jejich blízkým, ale také ke svým kolegům. Ošetřující mají před sebou ještě dlouhou cestu , ale naštěstí je touha po kvalitní komunikaci přáním většiny lidí.

Mosty v komunikaci mezi dvěma světy jsou doteky. Vznik, vývoj a přežití člověka je možné jen v sociálních vztazích. Dítě je odkázáno na péči svého okolí, nejčastěji své matky. Přes matku získává dítě důvěru v okolní svět a základní vybavení různé škály citů a pocitů. Ve všech životních situacích jsme závislí na společnosti a na výměně informací se svým okolím. Tímto se učíme očekávat od svého okolí určité chování a osvojujeme si určité zaběhnuté a platné kulturní tradice. Tento proces je předpokladem vývoje jedinečnosti naší osobnosti (Fröhlich, 1998).

Nachází-li se člověk v nemocnici nebo v domově důchodců, stává se více či méně závislým na svém okolí, které ho ošetřuje. Vztah mezi ním a ošetřujícími se vyvíjí a obě strany ho neustále ovlivňují. Tak je člověk neustále konfrontován svým okolím a určitými pro ono okolí danými normami chování. Tím, že každý člověk reflektuje a komunikuje se svým okolím svým jedinečným způsobem, získává svou nezávislost a jedinečnost. Vstupuje do sociálních vztahů a vazeb jako nepoznaná osobnost. Ošetřující jsou odkázání na důvěru pacientů a vzájemnou komunikaci. Nesnadné jsou pro ošetřující situace, kdy pacient nevykazuje žádné akce a reakce, přičemž také onen stav „nereagování“ či „nečinnosti“ může znamenat formu chování (Nydal, Bartoszek, 2000). Někteří lidé mohou komunikovat pouze pomocí gest, které můžeme nazvat „symboly“, např. pohnutí hlavou, pláč, pohnutí rukou, mrknutí … Všechna tato gesta se člověk učí ze zkušeností získaných během života. Jsou to gesta získaná životem v lidské společnosti.

Pokud nejsou pacientovi poskytnuty kvalifikované a kontrolované ošetřovatelské intervence, pacient se dostane do psychosomatického útlumu. Velice nebezpečné a bohužel si musíme přiznat, že velice časté, jsou situace, kdy mají ošetřující snahu nutit pacientovi určitou péči, která vůbec nezohledňuje jeho individualitu a s ní spojené jeho potřeby. To má za následek formulaci takových ošetřovatelských cílů, které vůbec neumožňují jakýmkoli způsobem stimulovat pacientovy smysly. Taková ošetřovatelská péče neposkytuje pacientovi dostatek podnětů, pro každého člověka tak důležitých.

Ošetřující pracující dle konceptu Bazální stimulace® si předsevzali nahlížet na nemocné jako na osobnosti, nezávisle na jejich postižení a aktuálním tělesném, mentálním nebo duševním stavu.

Dříve panující názor, že pacient ve stavu komatu není schopen vnímat, dnes již neplatí. Na koma dnes nazíráme jako na strategii přežití v extrémní situaci. Vědomí jako by se stáhlo zpět na nějakou rovinu, kterou nemůžeme funkčně zjistit nebo změřit. Bohužel většinou reagujeme teprve na ty pacienty v komatózních stavech a apaliky, kteří vykazují nějaké reakce. Toto musí být ovšemže reakce, kterým my rozumíme a můžeme je verifikovat. Teprve potom nám přijde smysluplné pacienta podporovat. Někteří zdravotníci mají názor, že pacient „stejně nic nevnímá.“ Budeme-li pohlížet na každého pacienta v komatu nebo pacienta s apalickým syndromem, Morbus Alzheimer či jiným těžkým postižením jako na osobu, která je schopná cítit, vnímat a reagovat a použijeme-li vhodnou formu komunikace, dostane se nám šance zjistit stav vnímání a vědomí. A to jen tehdy, jestliže se přizpůsobíme komunikační úrovni pacienta. Komunikace je možná jen tehdy, když zvolíme jeho komunikační formu. Teprve, když pacient přijme naši nabídnutou formu komunikace, a reaguje na ní, pak můžeme posoudit na jakém stupni vědomí žije. Jakékoli aktivity, kterých je pacient schopen, a ty jsou někdy velmi redukovány, musíme vidět jako jeho jedinou možnost kontaktu se svým okolím. Konkrétně to znamená , že musíme být schopni rozlišit jakoukoli sebemenší reakci pacienta a té dát náležitý význam. Zvláštní pozornost musíme věnovat např. rytmu dýchání, může to být jediná forma schopnosti se vyjádřit, nebo také mrknutí očí, nebo jinému pohybu. Tyto minimální signály musíme chápat jako médium v navazování kontaktu s pacienty ve výše zmíněných stavech. Celý komunikační proces je vlastně podobný  komunikaci mezi matkou a dítětem, kdy se matka těší z každé spontánní aktivity svého dítěte.

Závěr

Ošetřující pracující s konceptem Bazální stimulace® musí disponovat víceoborovými znalostmi, které získají absolvováním seminářů bazální stimulace. V těchto kurzech si osvojí teoretické poznatky z oblasti neuroanatomie, neurofyziologie, prenatální a postnatální vývojové psychologie, sociální psychologie, komunikace, pedagogiky, etiky a prakticky se naučí techniky stimulací jednotlivých smyslů. Cílem kurzů je také naučit frekventanty integrování konceptu do běžné ošetřovatelské praxe na svých pracovištích, zohledňují se pak podmínky na jednotlivých pracovištích a typ pracoviště. Ošetřující, který pracuje s konceptem Bazální stimulace® vychází ze získaných poznatků, ale při své práci musí vždy zohlednit individualitu pacienta či obyvatele a jeho momentální životní situaci. Důležitá je také kreativita ošetřujícího, neb ta péči jim poskytovanou zkvalitňuje. Ošetřující tak zcela jinak reflektují svou práci a běžné ošetřovatelské činnosti dostávají charakter terapeutický. A tak se z činností, někdy ne pro všechny ošetřující populárních, stávají terapeutické intervence a ty dávají těmto ošetřovatelským intervencím zcela jinou váhu a jsou také veřejností vysoce reflektovány. Ráda bych podotkla, že koncept nepoužívá žádných nadstandardních pomůcek či přístrojů, nevyžaduje tedy žádné finanční zatížení pro zdravotní zařízení, pouze vyškolený personál , pochopení a spolupráci všech členů zdravotního týmu.

Literatura

  1. Buchholz, T., Gebel, A., Nydal, P., Schürenberg, A.: Begegnungen. Basale Stimulation in der Pflege-Ausgesuchte Fallbeispiele, Bern, Verlag Hans Huber, 2001, ISBN 3-456-83510-8
  2. Fröhlich, A. : Basale Stimulation. Das Koncept, Düsseldorf, Verlag Selbstbestimmtes Leben, 1998, ISBN 3-910095-31-3
  3. Nydal, P., Bartoszek, G.: Basale Stimulation. Neue Wege in der Intensivpflege, München, Verlag Urban u. Fischer, 2000
  4. Pickenhain, L.: Basale Stimulation. Neurowiessenschaftliche Grundlagen, Düsseldorf, Verlag Selbstbestimmtes Leben, 1998, ISBN 3-910095-32-1
Přehled článků

Kontakty

INSTITUT Bazální stimulace® s.r.o.
J. Opletala 680
738 02 Frýdek-Místek

IČ: 25889966
DIČ: CZ25889966

Zavolejte nám +420 603 971 160 Naše kurzy